Postřehy z Japonska

Ahoj děti,

jelikož nestíhám psát (většinou se věnuju studiu nebo vypínám, což taky člověk potřebuje), rozhodla jsem se hodit sem teď pár českých postřehů z Japonska:

1)     Japonci (asi stejně jako Američané) vnímají počátek týdne od neděle. Už jsem s tím párkrát narazila, když jsem se s někým domlouvala. -“Tak příští týden.” -“Ne, už tenhle.” -“Cože?! Vždyť je to až příští..” Vždycky mi to po nějaké chvíli došlo. Japoncům nikdy.

      (dodatek: Mladí Japonci vnímají už i od pondělí, starší pouze neděle.)

nejaktuálnější foto by Eliška z nedělního kabuki

rozkvetlé sakury kousek od naší koleje

Semestr za mnou! A 雛祭り. A interview.

Drahé děti!

Zdravím po nějakých dvou měsících (snad z toho nebude do příště čtvrtrok)!
Užívám si teď 2 měsíce prázdnin. Funguje tu totiž trochu jiný systém, kdy zkouškové probíhá zároveň s lednovým vyučováním. Což je i lehce otravné, doma na FFUKu jsem zvyklá mít na zkoušky vyhrazený "volný" měsíc. Mám pak prostor si je rozložit a učit se, jak potřebuji. Tady se vás nikdo neptá, kdy se vám zkouška hodí, ani jestli zvládáte 3 během dvou dní, a k tomu ještě chodit na vyučování.
Hodnocení z jazykových hodin se skládá z účasti, aktivity v hodině, testu v polovině semestru (中間試験), a toho závěrečného (期末試験). Alespoň vás tak něco trochu nutí dívat se na učivo průběžně (což jsem nakonec velmi ocenila zejména u znaků, ze kterých si v Praze vždycky rvu vlasy a v letním semestru je rovnou odkládám na září) a je super, že jedna zkouška neurčuje váš výsledek za celý semestr (když zrovna nemáte den). Navíc většina těch dílčích zkoušek je pak jednodušší, než ty na FFUKu.
Co se volitelných předmětů týče, žádné znalostní zkoušky, nýbrž většinou prezentace + term paper + aktivita. Jelikož jsem na sebe (nepoučitelná) naložila zbytečně moc předmětů ("Alespoň si procvičíš angličtinu!"), ty term papery byly dost otravné, a klasicky jsem nestíhala 締め切り (šimekiri / deadliny). Do mytologie jsem psala o lišce v japonském folkloru v komparaci s evropským, do moderní historie o pojetí občanství v Jp a jeho zakotvení v občanském zákoníku Meidži, a do mezikulturní komunikace o japonsko-západním pracovním konfliktu. Bylo to zajímavé, avšak přiznám se, nejednou jsem nadávala, že bych se raději učila na zkoušku.
Výsledky budeme vědět v půlce března, a od dubna opět škola.

 

Vánoce a Nový rok v Tokiu

Milé děti,

ráda bych vám všem popřála alespoň dodatečně hodně štěstí a zážitků do letošního roku! A když už máme za sebou ten vánoční a novoroční čas, dovolte mi jej lehce shrnout, jelikož tento rok mě přirozeně čekala mnohá poprvé.

O zimních prázdninách jsem udělala nic, nic a NIC. Byly jen týdenní a možná jsem za to ráda, protože bych pak nic dělala třeba doteď. Na svoji obhajobu však musím uvést, že jsem byla společensky nucena absolvovat mnoho "je-konec-roku-navštívíme-posedíme" večeří a jiných akcí se všemi možnými lidmi, což mě přirozeně jako zatvrzelého asociála řádně vyčerpalo, abych se poté, co jsem zvládla během čtyř dnů takových sezení šest, dva dny vzpamatovávala. Samozřejmě ale trochu přeháním, byla to vesměs příjemná posezení se studenty češtiny, mojí チューター ("tutorkou") Júko, spolužáky z FFUKu, kteří přijeli z Kansai A NAGOJI (ať je Adam spokojený) navštívit Tokio (aby jej okomentovali slovy "Ósaka je nejlepší město! Tokio nic moc, co tady máte, co my ne?" "Císaře." "Hm."), dalšími Čechy a dalšími Japonci, i cizinci úplně jinými. Abych vás ale dál netrápila nudou mých všedních dní..

Júko

 Když jsem před teď už více než čtvrt rokem přiletěla, těšila jsem se, že se Vánoc na jeden rok zbavím. To byla dost naivní představa. A) Proto, že i tady vás všude otravují Santové, sobi, světly ověšené stromy na ulicích a tak. To mě trochu překvapilo. Pro Japonce nicméně Vánoce nemají ten význam, co pro nás, baví se jimi jako další komerční záležitostí typu Valentýn. Dle mé host family a Júko jsou navíc oblíbenou příležitostí, kdy "ji/ho konečně pozvat na rande", a v rodinách se většinou vedou, jen když jsou děti malé.

B) Proto, že jsem je nakonec sama slavit chtěla. Tento rok bylo krásně, asi 15 stupňů, ze školy jsme jely hned k našemu českému kolegovi Martinovi (vyučování probíhalo, Vánoce nevánoce), v jehož sdílené velké a velmi praktické kuchyni jsme se vyřádili se zprvu mnou tak opovrhovanou českou večeří - ano, salátem, rybou a rybí polévkou. Musím nás ještě jednou pochválit, jelikož přestože jsme všichni tvořili toto menu po prvé, moc se nám povedlo! Občas se k nám přidal nějaký Japonec, aby ochutnal bramborový salát pěkně z misky hůlkami, a aby si nejspíš nadosmrti přál, jen ať již nikdy nemusí komunikovat s žádným Čechem. Panovala totiž velmi fajn uvolněná atmosféra, v níž jsme se trochu po česku rozjeli a myslím, že většinu našich "vtipů" neměl šanci pochopit (ne však z jazykového důvodu). Dlouho jsem se tolik nenasmála. A to stále nepiju. Takže Vánoce byly super.

Na mši jsem se vydala sama další den do katolického kostela na Kičidžódži (Kichijoji). Byla sice v japonštině, ale rozuměla jsem dobře. Nějak překvapivě moc se mnou emočně pohnula. Myslím, že jsem nebyla připravená na tak přímý střet s mojí vlastní kulturou. Asi se to nedá popsat. Rozhodla jsem se, že budu do kostela chodit častěji.

Fotky od Lukáše

Kamakura

Ahoj děti,

jak jste možná někteří stačili zaregistrovat, nezbývá mi zde čas na psaní. I teď jsem trochu krvácela při rozhodování se, zda psát či spát..

Ráda bych tvořila krátké články z výletů, zaměřené spíš na fotografie a kratší popis, a k tomu nějaké "ze života". Dovolte mi tedy publikovat první výletní.

Asi před třemi týdny(!) jsme se konečně dostaly k cestě do Kamakury. Je to staré město, které kdysi bylo i sídlem šógunů (1185-1333), a ze kterého oko nejednoho japonského i nejaponského turisty zaplesá. Cesta z Tokia trvá necelé 2 hodiny a není drahá. Asi za 250Kč dostanete lístek, se kterým můžete pak jezdit i po Kamakuře, což je super.
Jelikož je tam tolik profláknutých i méně známých věcí k vidění, chtěly jsme s Eliškou vyrazit co nejdříve, avšak narazily jsme na Olesjinu nechuť ke vstávání (ne že já bych tyto chutě měla). Na místo jsme tak bohužel dorazily až po poledni, což bylo při aktuálním brzkém stmívání se a zavírání chrámů pro veřejnost v 17 hodin mírně řečeno dost nepraktické. Na jakýkoli další výlet vyjíždím brzy ráno. Stihly jsme pak "pouze":

Velkého Buddhu v Kótokuinu (大仏 / daibucu // 高徳院 / kótokuin)
Chrám Hasedera (長谷寺)
Svatyni Curugaoka Hačimangú (鶴岡八万宮)

A oběd-večeři. Po celém dni bez jídla.

Foťák, sukně a přijímačky na japonské VŠ

Zdravím do Čech i kolegy do Japonska!

Opět jsem se dostala k psaní a myslím, že toho tento týden bude i víc. Zítra nám začíná 外語際 (Gaigosai / festival "cizích jazyků"), neboli festival naší univerzity. Trvá celý týden (obvykle to u japonských univerzit bývá 2-3 dny), takže máme týden VOLNO!! Tahle událost je samozřejmě dost pozoruhodná, posléze o ní napíšu. Kdo by se nemohl dočkat, zde je odkaz na "reportáž" z ní (japonsky). Těším se na české jídlo! Doufám, že guláš ukuchtěný japonskými prváky bude jako guláš chutnat. Věřím, že jo! Už jsem si pořídila lístky v předprodeji. A bylo by jistě barbarské neochutnat i jídlo z ostatních koutů světa.

Do dneška jsem se taky těšila ze skutečnosti, že jsem se konečně rozhoupala ke koupi nového foťáku (díky za pomoc s objednáním patří Adamovi). Chtěla jsem mermomocí zrcadlovku s představou, že se s ní naučím pracovat, takže jsem si pořídila levnější Nikon "pro začátečníky". Bohužel mám pocit, že nic víc než začátečník ze mě nikdy nebude, při prohlížení první várky fotek na notebooku jsem byla zklamána a zahanbena. Ale to mě s mým technickým talentem nemělo překvapit. Takže děcka, sháním někoho, kdo tyto přístroje ovládá a z objasňování této dovednosti neschopným jedincům mu srdce plesá. Jo a přebývá v Tokiu. Díky. Přikládám alespoň pár použitelných fotografií.

Jsou z dnešního odpoledne s mojí お母さん (okásan / 'mámou") Fumiko z host family. Pokud si vzpomínáte, slíbila mi, že mě naučí šít, takže jsme se dneska vydaly na Kičidžódži (吉祥寺, ang. Kichijoji), kde jsme v jejím oblíbeném (a obřím) obchodě s látkami a šicími potřebami koupily přesně takovou látku, jakou jsem si představovala. Budu mít červenou sukni! Tedy pokud se zadaří a bude nositelná.. Hodlám průběžně informovat.

První drobné trable, čeština v Japonsku a volejbal

Zdravím do Česka!

Sic po delší odmlce, avšak o to více zážitků. Ne že bych o všech chtěla psát, tak alespoň, co by vás mohlo zajímat.

Jednou z drobných nepříjemností se mi zde stala chůze po opačné (tj. levé) straně. Hlavně pak po schodech či na chodníku, nevím, kudy předbíhat, z jaké strany se vyhýbat. Z každé cesty na vlak se tak může stát menší dobrodružství.
Navíc v podstatě po prvé zažívám, jaké je to být společenskou minoritou. A není to nic moc, když na vás každý kouká. Třeba ve vlaku plném Japonců se necítím nijak zvlášť pohodlně. Čemuž rozhodně nenapomáhá ani fakt, že Káti nějaký nejspíš milý xenofil propíchl pneumatiky u kola, a na Elišku se jiná milá おばあさん (obásan / babička) pokusila zaútočit plivancem. To si pak člověk říká, co že to čeká na něj. Samozřejmě tu tohle chování není úplně obvyklé, ale omezenci a xenofobové - jak známo - rozhodně nejsou jen naší českou specialitou.

Japonky mají bůhví proč zvyk nám Evropankám říkat, že jsme きれいな美人 (kireina bidžin / něco jako "krásné děvče"), k čemuž nám obvykle stačí být trochu světlejší než ony. Když mi to po prvé sdělila paní za pokladnou v コンビニ (konbini / convenience store), dost jsem se divila a trochu nevěděla, jak pokračovat v hovoru. K mému zklamání jsem však časem zjistila, že to neříkají jen mně, takže to s tou mojí krásou zas takové terno nebude.

Seznámení s host family a české posezení

Milé děti,

přeji vám hezký čtvrtek a jsem opět zde, abych vás informovala o mém japonském životě. Možná bych to měla dělat častěji, jelikož pozoruji, že mi spousta věcí začíná připadat normální, a třeba se pak zapomenu o něco zajímavého podělit. Většinou se snažím nespat a učit se, a dnes se po "proučeném" dni cítím dobře. Zní to dost divně, já vím. Musím si ale připravit věci dopředu, jelikož o víkendu je dělat nechci.

Mám totiž na sobotu fajn plán. Přihlásila jsem se do programu, který nabízí kulturní interakci v podobě ホストファミリー (hosuto famirí/ = host family / rodina, co se s vámi stýká). Vyplnila jsem přihlášku, u níž si nejsem jistá, zdali se ji někdo vůbec obtěžoval číst, jelikož jsem zadala (když už tu možnost dávali), že bych ráda rodinu s malými dětmi, nebo lidi vyššího věku (japonští stařečci a stařenky jsou fakt roztomilí, a jinak s nimi do styku přijdu těžko). Nicméně poté, co jsme čekali ve veliké místnosti plné rodin-lačných studentů, mi byla přidělena paní věku asi mých rodičů.
Nervozita typu "o čem spolu budeme proboha hovořit" naštěstí rychle opadla a myslím, že jsme si padly do oka. Má dvacetiletého syna, který na rok studijně přesídlil pro změnu k nám do Evropy, konkrétně do německého Bornu. Jsou tudíž tuším mezinárodně v poklidu a tolik se nebojím, že bych je mohla něčím pohoršit. Manžel s dcerou se nedostavili, paní pak nezůstala na "párty", ale pozvali mě teď v sobotu k sobě domů. Takže se moc těším, v japonském domě jsem ještě neměla tu čest přebývat! (Tajně pak doufám, že mě přiučí japonské kuchyni, samozřejmě!) Uvidím, jak moc se skamarádíme, abych mohla být dostatečně drzá a chtít si je vyfotit. Dám vědět, jak jsem pořídila.
Na "párty" jsem se pak přifařila k rodince Elišky, jíž byl starší manželský pár. Sečtělý a zcestovalý "tatínek" mě zahanboval znalostmi Evropy. A byli taky moc milí. Škoda, že nemůžu mít rodiny dvě (i když mi přirozeně slušně nabízeli, abych se k nim kdykoli připojila).